Hledá se…prezident!

úterý 8. listopad 2016 08:38

Vždycky jsem si myslela, že tak se hledají zločinci a zatoulaní psíci. Plakátem vyvěšeným na kandelábru s vyčíslenou odměnou pro nálezce.

Také já jsem v životě hledala. Ztracenou identitu, poklady v babiččině skříni, svou drahou polovičku. A spoustu věcí jsem ztratila. Některé odešly s přirozeným během času, jiné život vyrval z kořenů jak nelítostný uragán. Spousta věcí byla tak banálních, že nemá smysl o nich psát. Vždyť ty příběhy byly napsány už tisíckrát. Ostatně, čím jsou naše trápení pro druhé víc než pouhým klišé.

Když jsem byla mladá, v mém vnitřním světě – protože koneckonců vnímáme více vlastní svět a představy z něj vynořující se než svět objektivní – ožívaly obrazy autorit, o něž jsem se opírala. Byly jistotou jak bóje vznášející se v neklidných vodách, zakotvené v živoucím světě mýtů a tradic. Vnořené do plovoucí membrány národně-kulturní identity střežily semipermeabilní hranice organelového světa, v němž vládla jednota a řád. I když jsem nechápala všechny ty složité funkce biologicko-energetického mechanismu společenského bytí, vnímala jsem velikost světa, který mě přesahuje, pociťovala ohromující přítomnost inteligence, která vše pojí navzájem.

Tehdy neexistovaly virtuální sítě, do nichž mohl člověk vědomě vstupovat v čase, vnášet do nich subjektivní pohledy, zaujímat individuální postoje k čemukoli veřejnému. Společenské struktury byly hierarchizované a kastovní, svoboda byla chápána více ve smyslu povinnosti než práva a k úspěchu se člověk dopracovával ne pomocí zaplacené reklamy, ale trpělivou prací a pozvolným vzestupem na společenském žebříčku. Nejvyšší veřejné posty byly pak spojeny s odpovědností vůči druhým, a proto do nich vstupovali lidé pokorní a skromní, ne ti, kteří toužili po moci a uspokojení hráčské vášně.

Ale to už je dávno. A jak říkám, možná ten svět existoval jen v mém subjektivním vnímání. Někdy se však ptám, kam se poděly z mé mysli ty etické vzory, o něž jsem se opírala ve svém svědomí? Velké postavy morálky, jejichž autoritu zpochybňovali jen ti, kteří morálně padli. Kde jsou ty doby, kdy bylo nemyslitelné zesměšňovat svaté a plivat po světských autoritách? Kdy jasnozřivost byla chápána jako božský dar, panovník byl pro lid bohem a bůh byl nedotknutelný?

Zdá se, že tato doba opět přijde. V sociálních sítích to vře nadávkami, nenávistí a svévolí. Pravda je zakryta rouškou práva pro každého, jak busta, jejíž tvář nesmí prosvítat pod nánosem rozmanitosti a všenázorovosti.  Pravdivý je každý, nejvíce ten, kdo nejlíp křičí. Kdo visí na každém kandelábru…

Lid hledá nového prezidenta, vládce, spasitele. A tentýž lid po něm plive. Kde je každému dovoleno vše, svoboda se stává právem silnějšího. Nikde ve vesmíru nemůže dlouho existovat svévolnost a vláda lidu. Ledaže by lid byl zbaven subjektivity a individualismu. Vláda lidu pokaždé skončí vládou lůzy a po ní nastoupí diktátor.

Nejzazším diktátorem je bůh. A nikdo nevidí do jeho mysli…snad s výjimkou proroků. Lid propojený světovou sítí vkládá nové a nové příspěvky do virtuálního referenda. Do pavučiny rozprostřené v tichém a varovném bezvětří před příchodem uragánu.

I Česko hledá. Svou superstar. Svou tvář se známým hlasem. Svého budoucího prezidenta.

A hvězdy tančí.

A bůh je němý…prozatím.

Všechno se vynoří v čas, který má. Zapomenuté ztracené světy povstanou z mořského dna a zazáří znovu ve své kráse na Nebi i na Zemi.

Já v to věřím.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora