Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi

sobota 20. prosinec 2014 18:08

lidovky.cz

S vyvěšením fotografie prezidenta republiky ve člunu před kanceláří starosty Prahy 6 ve mně oživl známý latinský citát "Quod licet Iovi, non licet bovi“. A s tím i otázka: potřebujeme ještě etiketu?

„Neformální portrét“ prezidenta republiky Miloše Zemana vyvěsil dle informací uveřejněných na několika internetových serverech sám starosta Ondřej Kolář z TOP 09 z důvodu, že toto zpodobnění lépe vystihuje lidovost hlavy státu. Vyvěšení nekonvenční fotografii bylo údajně důvodem, proč zástupci opozice v pátek předčasně odešli z jednání zastupitelstva.
Nedávný „prezidentský skandál“, spojený s nevhodnou volbou výrazů v živém vysílání Hovorů z Lán, utichá. Aniž by česká společnost dospěla k jednoznačnému konsenzu, kdo, zda a za jakých okolností smí používat vulgární výrazy a co vlastně vulgární výrazy jsou. Slušně vychovaní jedinci a džentlmeni ze staré školy se nicméně vyslovili ve smyslu, že jsou určitá pravidla, která není třeba explicitně vyjadřovat, a přesto bychom je měli vnitřně respektovat. Tato pravidla se nazývají etiketou.

Etiketa nevyplývá z tvrdých dat
S nonšalancí jemu vlastní, ale neskrývající rozčarování jak ze samotného projevu českého prezidenta, tak z potřeby občanů formálně nebo dokonce legislativně vymezit oprávněnost či nepřípustnost podobných vyjádření, se k dané situaci vyjádřil bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla a popularizátor společenské etikety Ladislav Špaček. V odpovědi na dotaz jedné učitelky – jejíž žákyně řešila ve slohové práci otázku, zda prezident musí mluvit slušně, když to není nikde napsáno – odpověděl: „Kam jsme to došli... Copak VŠECHNO musí být napsáno, nejlépe v zákonech? Že nemá prezident mluvit sprostě, že nemá být při vyjímání korunovačních klenotů opilý, že nemá připínat nejvyšší státní vyznamenání na flísovou mikinu jakéhosi nezdvořáka...? Etiketa se utvářela celá staletí (a nic se nepsalo), postupně se obecně přijalo jako nepsaná norma, že je správné chránit děti a sirotky, že ženy nastupují do záchranných člunů jako první, že se nemočí na veřejnosti, že představitel státu má být důstojný, zdvořilý a slušný člověk. Studentka jistě z rodiny ví, že nemá mluvit vulgárně, smrkat do rukávu, dávat průchod tělesným potřebám na veřejnosti... Copak se to musí někam psát? A dokud to není napsáno, tak se to může? Jestli dosud není v ústavě, že prezident nesmí být sprosťák, tak může být?“
Reakce pana Špačka byla bezprostřední, jednoznačná a prostá! A dalece přesáhla jeden „malý“ prezidentský skandál. Drobné, ale všudypřítomné porušování nepsaných pravidel může mít totiž v konci dopad podobný Lorenzově „motýlímu efektu“, při němž třepotání motýlích křídel rozpoutá tajfun na druhém konci světa.

Kdo byl první vulgární?
Těžko říct, kde začalo globální třepotání motýlích křídel. Zda z něj máme vinit amerického imperialistu, českého prezidenta, zkaženou mládež nebo obecný dějinný úpadek morálky. Snad, že prvotní třepot už byl obsažen v ideji Velkého třesku a Stvoření světa. Víry tajfunů se rodí z vánků a velká zemětřesení vznikají v nepatrných záchvěvech světa. Jsou běhy dějin a kulturní zvraty, jimž jedinec sotva může zabránit. Ale mezi tím, v obdobích relativního klidu (a někdy i v nejtěžších dobách) žije člověk v lidském společenství, které cítí bytostnou potřebu stanovovat pravidla soužití. Bývaly doby, kdy zákon byl svatý a tabu nepřekročitelná. Dodržování zvyklostí lidem dávalo pocit vzájemnosti a identity. Soubor nepsaných pravidel stmeloval společenství a vnášel do něj řád. I dnes v některých kulturách přetrvává silná úcta k tradici, jejíž součástí je mimo jiné respektování starších a společensky významnějších osob a vysokého etického principu (božstva). Stále zde platí, že „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“, Bohové a vládci jsou občas rozmařilí. Na nás lidech nejspíš spočívá břímě napravovat jejich poklesky a tím napravovat sami sebe (k jejich obrazu). Ale ve chvíli, kdy se sami svévolně prohlásíme za bohy bez přijetí božské odpovědnosti a bez božské všemohoucnosti začneme zesměšňovat a zpochybňovat bohy, tehdy rozpoutáváme tajfun, který dříve či později smete všechny.

Konec džentlmenů v Čechách?
Proč se vlastně vracím k rádoby uzavřené kapitole prezidentské vulgarity. Jistě není třeba nadále diskutovat o tom, že prezident má dodržovat etiketu. Ale co ostatní? Politici, akademici, občané... Nelíbí se mi způsob, jakým si kdekdo v současnosti vyhrazuje právo znevažovat, zesměšňovat a zpochybňovat autority. Ať se jedná o „zákon“, kontroverzní hlavu státu nebo vládnoucí stranu. I kritika a oponentura má mít svůj řád. Dneska si starosta vyvěsí před kancelář prezidenta ve člunu a co zítra? Bude promítat na velkoplošné obrazovce před radnicí prezidenta souložícího? To není demokracie, to je anarchie. A kde převládne anarchie, tam společnost ovládne lůza.
Z mé počítačové klávesnice to možná vyznívá nevěrohodně. Nebyla jsem to snad já, kdo se proti autoritám a pravidlům celoživotně bouřil? Ale možná proto, že jsem sama rozpoutala tolik bouří, dívám se dnes s obavami na drobné víry ve společenském klimatu. A cítím potřebu bránit ideu džentlmenství a džentl-ženství i křehká křídla nepsaných pravidel. Ať již jsou, nebo nejsou zdrojem tajfunu na druhém či tomto konci světa.


Andrea Skálová

Mirek T.Paní Andreo, opožděně ale přece...18:2231.12.2014 18:22:35
matkaMotýlí efekt, či jemnomrav? Obé může18:1521.12.2014 18:15:53
josef hejnaOba dobře víme, že etiketa, neboli jemnomrav10:4321.12.2014 10:43:34

Počet příspěvků: 3, poslední 31.12.2014 18:22:35 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy