Znovu zamilovaná...proklatě požehnané jaro!

pondělí 22. duben 2013 12:20

Když vám tragicky zemře blízký člověk, milující partner, jste si v tu chvíli jisti, že tím to navždy končí. Před vámi je obraz věčné zimy. Poslední myšlenka, kterou byste připustili, je ta, že ještě někdy srdce rozkvete.

Když mě můj milý před třemi lety ujišťoval, že se mnou bude i po smrti, možná tušil, že se to blíží, Melancholie v té době zastínila jeho žití a on se těšil na cestu „tam“. Psychiatrie ani láska nepomohly, „vysvobodila“ ho nešťastná náhoda. „To bude v pořádku, miláčku“. Ta slova, jím opakovaná, ve mně zůstávají. I když mě napadá, zda neutěšoval víc sebe v předtuše chmurného konce.
Určitým způsobem tu zůstal. Nechodívám pokládat květiny na studené náhrobky za hřbitovní zdí, protože cítím, že světlo jeho duše je přítomné a stráží živou vzpomínku. V kritických chvílích mě varuje před nebezpečím a připomíná slib, který mi dal – že mě neopustí. Po druhé třetí sklence alkoholu, kterou si dopřávám, ke mně laskavě promlouvá „jdi už domů“ a za volantem mě varuje „pozor miláčku“ předtím, než se objeví návěstí označující úsek vážných dopravních nehod.
Nedávno řekl něco jiného. Sedávám tu a tam v místní hospůdce, kde jsme u piva vedli hovory o životě a smrti, a tehdy pravil „jen si ještě dej, miláčku, čeká tě velké štěstí“. Odešla jsem domů se zbystřenou pozorností, ale nepřihodilo se nic neobvyklého.
Pár dní nato jsem si ovšem vzpomněla na kamaráda bubeníka, s nímž jsem před dvaceti lety podnikla noční výlet na Šumavu, následovaný celodenní túrou na Boubín. Před časem jsem se tak trochu nechtěně ocitla na jednom z jeho tanečních koncertů, ale stav vědomí, který ve mně bubnování vyvolalo, mě podnítil k myšlence zopakovat si starý zážitek. Kamarád posléze konstatoval „dnes vybírám já“ a odvezl mě na Kokořínsko.
Mnou původně navržených deset kilometrů se postupně protáhlo na dvacet, a když se začalo blížit třicítce, ani půvabné cimbuří hradu, co se vylouplo z Kokořínského údolí, nebylo dostatečnou odměnou za kilometry ušlé blátem v nových trekových botách. Na dalším rozcestí jsem slupla dvě laskonky, jedinou sladkost, kterou nabízelo místní občerstvení, a odmítla přibližovat se pěšky zbylých jedenáct kilometrů k zaparkovanému autu. Žel bohu, autobus jel daným směrem až další den.
Kamarád, jehož tělo bylo uvyklé transovnímu tanci mezi bubny (na rozdíl od mého těla, věčně sedícího na prdeli u počítače), se ustrnul a nechal mě belhat se do necelé tři kilometry vzdálené vesnice (v které určitě bude restaurace a zahrádka) s tím, že pro auto dojde sám. Byl to první skutečně jarní den. Pár zahrádek už zaplavily sněženky a jen zbytky sněhu v chladných plotnách připomínaly, že zesnulému příteli by příští den bylo sedmačtyřicet let.
Po chvíli kamarád zmizel z dohledu a místo něj se na obzoru objevil Říp. Úchvatný pohled a tvar hory! Pocítila jsem hmatatelně silnou energii. Některá místa jsou tak prodchnuta pozitivním nábojem, že člověka nutí zastavit se a nechat na sebe působit léčivou sílu. O pár metrů dál, vedle Kristova kříže, rostla stará lípa. Posadila jsem se pod ní a pocítila zvláštní smíření.
Na domluvené místo to bylo pár kroků. Vprostřed vesnice před kostelem stálo pár lavic, patřících nově otevřené hospodě. Zlatavý mok s bělostnou pěnou měl být závěrečnou odměnou za podstoupenou tělesnou námahu.
Život ovšem mívá v záloze i další odměny. Staří Číňané tvrdili, že štěstí stojí výš než osud a umí osudem pěkně zamávat. Ale těžko říct – je to štěstí, osud nebo náhoda, že si na tu lavičku u hospody přisedne někdo, u něhož máte pocit, že se s ním dávno znáte? V našich duších dlí mnoho podivností a svět není o nic méně magický, než naše touha poznat jeho tajemství. Ať to byla souhra nahodilých okolností nebo odraz momentální uspořádanosti mého vnitřního světa, co se protnul s vnější realitou, jisté bylo, že když jsem se později s kamarádem bubeníkem vracela do Prahy, má mysl byla vyprázdněná. Cítila jsem jen velké štěstí.
Ten den jsem se znovu zamilovala. Se stejnou vášní a silou, jako se proderou zpod těžké země první zelené výhonky. Netuším, co bude dál, protože po pravdě, o tom novém muži nic nevím. Ale příroda a srdce si vždycky nějak poradí. Věřím, že můj bývalý přítel někde žije dál a přeje si, abych byla šťastná. Podstatné je, že skončila zima.
Andrea Skálová

Petr MachalaMoc hezky napsáno19:0922.4.2013 19:09:14
levapJak vidite zivot jde dal...12:5222.4.2013 12:52:54

Počet příspěvků: 2, poslední 22.4.2013 19:09:14 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy