Můj život jako šachová hra

pondělí 8. duben 2013 14:20

Když jsem byla dítě, život měl jasné obrysy jako rozehraná šachová partie. Osoby v mém okolí se pohybovaly v předem daných liniích jednání, ve vymezeném poli rozděleném na mé a cizí, bližší a vzdálenější a každý tah byl srozumitelný, úzce vázaný na předchozí a následné. Dobro a zlo svazovala pravidla příčin a následků, za hranicemi šachovnice nebylo nic.

Neměla jsem ponětí o strategiích a variantách hry. Vnímala jsem sama sebe v té jedné jediné skutečné hře, byla jsem nešťastná i šťastná a měla jsem pocit bezpečí napříč tomu, že tu a tam byla některá figurka vyřazena ze hry. Cítila jsem se současně nesmrtelná i smířená s konečností své rozehrané partie.
Jak šel čas, začala jsem ostřeji rozlišovat bílé a černé. Nelíbilo se mi to a chtěla jsem, abychom všichni byli stejní. Abychom nestáli na opačných stranách, nesoutěžili a nikdo neprohrával. Rodil se ve mně idealismus hry s novými pravidly, umožňující nové kroky. Zároveň jsem začala mít pocit, že v té původní hře selhávám. Zkoušela jsem předstírat, že jsem bílá a pak zase černá, testovala jsem, co se stane, když kůň vybočí ze svého elka a bude se chovat jako střelec a občas přišlo pokušení podívat se, co je za hranicemi šachovnice. Ve skutečnosti jsem stále méně chápala, která figurka vlastně jsem, o to méně mi byla jasná má role v celé hře. Některé figurky se mi začaly vyhýbat (nebo prostě jen pokračovaly v mezích svých daných možností), jiné si se mnou pohrávaly a dávaly najevo svou svrchovanost. Pochopila jsem, že je tu mnoho možností a v těch možnostech jsem se ztrácela. Cítila jsem se jako začátečník, který sotva chápe, jak která figura táhne, a už hraje s Kasparovem – o duši. Byla jsem pěšákem, který může jen o políčko dál, a toužila jsem se stát královnou na prázdné šachovnici, co může vše.
Jak se to stane, že místo aby se člověk zdokonaloval ve strategii rozehrané hry, hledá smysl té hry a ptá se, proč jsem zde a jak moc mám svou pozici pod kontrolou? Že místo aby se více ponořil do chápání možností ve vymezeném prostoru a uvažoval o důsledcích svých rozhodnutí v kontextu hry, setřou se mu hranice jednotlivých polí i rolí a začne se potácet na okraji hrací plochy? Ve chvíli, kdy jsem pochopila, že nepřetržitě prohrávám, vyvstala ve mně otázka: musím skutečně hrát tuto hru? Myšlenky na dokonalejší hru mě fascinovaly. To dobrodružství objevování, transcendence šachové partie, v níž lze definitivně a trvale zvítězit, a ne jen hrát znovu a znovu. Co když v mysli zruším pojem a obraz šachové partie? Co když nechám zmizet tuto strukturu? Bude to znamenat smrt? Nebo se ocitnu v něčem kvalitativně novém a potenciálně lepším?
Jakkoli jsem snila o životě mimo šachovnici, nějaká síla mě držela na hrací ploše, hra byla stále komplikovanější, možnosti tahů omezenější a já začala vnímat, že nejsem jednou z těch figurek, co hrají. Že jsem hráčem, který jimi pohybuje. Tu začala být hra ještě těžší. Bylo potřeba nejen se rozhodnout, kdo bude táhnout a jak, ale brát v úvahu i ostatní figurky a fakt, že každý můj tah bude mít za následek tah soupeře a že netuším, jak bude táhnout on. Byl to chaos. Zkoušela jsem pěšáky, střelce, věže a koně, ale důsledek byl, že jsem své hře rozuměla čím dál míň. Zkoušela jsem ten trik, co fungoval dřív – dělat, že žádná hra není a dívat se mimo šachovnici, ale neznámá síla mě stále vtahovala do hry. Zamotávala jsem se do důsledků svých tahů, až jsem se ztotožnila se samotnou hrou. Byla jsem všemi figurkami současně a nebylo úniku.
Snad jsem kdysi nevědomky rozehrála svou hru. Ve chvíli, kdy jsem si však uvědomila zodpovědnost za své volby, byla už tato partie ve fázi, kdy další kroky byly značně omezené. Že si nemohu vzpomenout na počáteční tahy a jejich úmysl, mě tolik netrápilo. Mnohem horší bylo čelit faktu, že musím hrát dál. Byl to nejtemnější okamžik mého života. Cosi mi řeklo: jsi tu za daných podmínek a hrej. Nebudeš-li hrát, prodloužíš jen dobu svého vzdoru a utrpení do okamžiku, kdy budeš znovu táhnout. Co kdybych se tedy zabila?
Je však možné zabít vědomí? Ta past byla daleko důmyslnější. Mohu zastavit tlukot svého srdce a způsobit smrt mozku – ale co bude pak? Nezůstanu věčně v hrůze neukončenosti? Nebude to znamenat jen dočasné přerušení hry, kterou stejně budu muset dohrát? Nad mými úvahami o ukončení života se vznášel Damoklův meč nemilosrdné hrozby návratu a nezbytnosti dohrát své Jumanji.
Překonat strach z vlastních rozhodnutí a důsledků, k nimž tato rozhodnutí vedou, mi připadalo téměř nemožné. Přijmout zodpovědnost za své volby a unést skutečnost, kterou jsem tím vymodelovala, bylo ještě těžší. A milovat život se všemi z toho plynoucími limity včetně faktu, že žádný tah není ideální a žádná šachová hra dokonalá, bylo ze všeho nejtěžší.
Můj život na šachovnici začal jako dětská hra s jasnými pravidly, rolemi i snem o svobodném životě mimo hru. Přes vzpouru, která mě dovedla k nemilosrdnému poznání, že můj život je určován vyššími zákonitostmi, jsem se vrátila do své hry pokořená, ale s novým vědomím. Paradoxně návrat k poznané nutnosti pro mě znamenal částečné vysvobození. Vysvobození z iluze o nespoutané svobodě. Můj život získal nové hranice a v rozpoznané nejistotě se cítím bezpečněji než v klamné jistotě. Přesto jsem jako slepec, který nahmatává tvary figurek a hranice hrací plochy, pokoušející se poznat realitu. Chvílemi mně připadá, že tyto figurky nejsou hmotou, ale jen shluky uspořádané energie, vztahující se navzájem k sobě podle zákonů vesmírné rovnováhy. Koneckonců, dotýkám se možná částí sebe sama. S kým hraju tu šachovou partii a kým jsem? Na to neznám odpověď. Čas od času se zdá, že na tom nezáleží. Ani na tom, zda je hra momentálně obtížná, nebo snadná. Jsou okamžiky, kdy cosi skrze mě září. Tehdy nezáleží, zda jde o začátek, prostředek nebo šachmat. V tom bodě se vše protíná.

Andrea Skálová

Monika PetrákováAndreo,16:1715.4.2013 16:17:11
JB001Moc hezky napsáno07:5412.4.2013 7:54:28
josef hejnaAndreo, paráda!08:369.4.2013 8:36:25

Počet příspěvků: 3, poslední 15.4.2013 16:17:11 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy