O klepání na bránu zamčenou aneb jak překonat depresivní krizi

pátek 8. únor 2013 15:22

indulgy.com

Znáte to z počítačových her: hrdina jde ke dveřím, ty jsou zamčené, tak je rozkopne nebo vyhodí do vzduchu, ovšem za nimi číhá nepřítel a hrdinu zabije. Zkusíte to znovu a kupodivu se stane totéž. Potřetí, počtvrté…můžete to dělat donekonečna a vždycky vás znovu zabijí. V životě se občas chováme stejně. Přitom jak ve hře, tak v realitě existuje řešení: zkusit to jinak!

Holčička si hraje s plastovou kostkou, v níž jsou různé otvory: srdíčko, čtvereček, ovál… Má taky udělátka stejného tvaru. Smyslem hry je prostrčit čtvercový objekt do čtvercového otvoru, jinak to nejde. Hra rozvíjí manuální zručnost a prostorové myšlení. Když to holčička pochopí, možná bude umět v dospělosti správně zacouvat Mercedesem mezi dvě žluté čáry a neodře přitom lak černého BMW napravo, ani neulomí zrcátko bílého Audi vlevo. Většina holčiček (nechtějte vědět, v jakém věku) nakonec pochopí, že srdíčko patří do srdíčkového otvoru, i když je srdíčko červené a otvor zelený. Naše holčička je ale mazaná a velmi cílevědomá, taky trochu netrpělivá a poté, co se nějakou dobu snaží narvat čtvereček do kolečka, místo aby zkusila správný otvor, zakřičí „Nejde to, pude to!“ – což se jí nakonec podaří buď za cenu zdeformování hrací kostky, nebo kostka odolá a ona jí vztekle mrští do rohu místnosti a pustí se do oblékání Barbíny.

Naučená bezmocnost Seligmanových psů
Experiment, který prováděl Martin Seligman v 70. letech na Pensylvánské univerzitě, je vcelku známý. Ve svých pokusech učil Seligman psy vyhýbat se elektrickému šoku. Respektive šoku, který následoval po předchozím varovném signálu. Psi se rychle naučili opustit prostor, v němž dostávali šoky – pokud zde tato možnost byla. Pokud výzkumník psy uvázal, takže dostali šok vždy (protože nemohli utéct), psi začínali výt a kňučet už při zaznění signálu. Dotud to není tak zajímavé. Seligman však zjistil, že poskytne-li psům následně možnost z tohoto neblahého prostoru uniknout, většina psů se o to ani nepokusí a jen bezmocně kňučí. Uvedený experiment vedl posléze Seligmana ke zformulování „teorie naučené bezmocnosti“, která se stala jedním z modelů deprese. Depresivní lidé se totiž chovají podobně jako Seligmanovi psi – bezmocně snášejí nepříznivé situace, které by mohli svým chováním změnit. Klepou stále na zamčenou bránu jako náš hrdina v počítačové adventuře, pokoušejí se nacpat čtverečky do koleček, což vede k vyčerpanosti a depresi, případně se chovají impulzivně a destruktivně, rozkopávají zamčené dveře a házejí hračkami o zeď.

Kostka o minimálně šesti hracích plochách
Jednou jsem četla výpověď nešťastného otce, jehož 17letá dcera spáchala sebevraždu. „Nejstrašnější na tom je to“, vyjadřoval bolestně, „že si neuvědomila, kolik má jiných možností.“ Dotyčný muž, sám zdravý, vnímal pro ni bezvýchodnou situaci jako jednu z mnoha krizí, pro niž existuje řešení – jako hrací kostku o šesti plochách. Sebevrahové bohužel před svým koncem vidí jen jednu stranu. Zoufalí stojí před zamčenými dveřmi, které jsou z oceli, ochromeni bezvýchodností situace, s mentálními klapkami na očích, jež jim neumožňují vnímat periferii. Kdyby ji vnímali, všimli by si, že vedle jsou minimálně jedny otevřené dveře.
V životě asi každý zažije bezvýchodnou situaci. Někdy to chce skutečně použít dynamit, aby se člověk dostal dál, zvlášť když za sebou zapálil mosty nebo má medvěda v patách. Obvykle jsme však postaveni do situace, která si žádá vnitřní dynamit, ne ten vnější. Slepé uličky jsou slepé proto, že nás dovedly do bodu, v němž je nutno udělat radikální změnu – obrátit se. Někdy jde o bolestnou vnitřní katarzi, spojenou s emoční explozí, jindy je třeba jen přestat tlačit na dveře směrem ven a přitáhnout je k sobě. Někdy je nezbytné najít klíč a odemknout. A občas se ocitáme v situaci, kterou řeší známý zenový koán.

Tygr a krysy
V tomto koánu mnich prchá před tygrem, až narazí na skálu, z níž visí provaz. Aby se zachránil, začne šplhat nahoru. Avšak po chvíli se nahoře objeví krysy a začnou provaz ohryzávat. Co má mnich udělat? Náš mnich je jinou verzí počítačového hrdiny před zamřenými dveřmi. Poněkud naléhavější verzí, protože mu ubývá čas. Ale i náš virtuální hrdina může být pronásledován nepřáteli nebo být ohrožen bombou, která ho zničí, pokud neotevře dveře včas. Každé malé dítě, hrající počítačovou hru, rychle pochopí, že když to nejde jedním způsobem, musí to zkusit jinak. Hrdina bude zabit tolikrát, kolikrát se pokusíme použít stejnou strategii. Mimochodem, viděli jste film Na Hromnice o den více? Nebo 50x a stále poprvé? Kromě toho, že jsou to opravdu vtipné filmy, je zde ukryto i řešení výše uvedeného koánu. Samozřejmě ho nemohu prozradit, protože koán si musí každý vyřešit sám.

Hrát dobře svou hru
Nejednou jsem se ocitla v situaci, která se zdála neřešitelná. Protože tak trochu patřím mezi ty, kdo podobně jako Seligmanovi psi mají ještě v páté dekádě života sklon sedět v místnosti se šoky, protože jich tam několik dostali, když jim byly tři (nebo protože praprapradědeček byl popraven za vzpouru), zmítala jsem se v mučivém utrpení, neschopná přeskočit tu ohrádku, kterou jsem dávno přerostla. Z různých dob a různých míst si neseme traumata a omezení, která jsou jako krunýře, z nichž jsme se zapomněli vysvléknout a v nichž se dusíme. Hledáme terapeuty a guruy, aby nám odemkli ty dveře, kterými chceme projít a která pevně držíme před sebou jako štít. Není v tom špatný úmysl ani zlomyslnost. Prostě máme v mozku (mysli, duši, osudu…) nahraný software (nebo že by to bylo v hardwaru?) zavřených dveří a zacyklili jsme se v časové smyčce, z níž se nám nedaří vystoupit.
Těžko říct, jak se to stane, ale jednoho dne je všechno jinak. Na konci bolestného procesu něco samo uzraje/nebo trpělivou vnitřní prací nakonec vybrousíme diamant/nebo je to milosrdenství jako odpověď na naše volání/nebo jsme virtuálními hrdiny, kteří budou tak dlouho chodit ke stejným dveřím, až nás ten, co s námi hraje, přesune v adventuře do jiné pozice. Než se to stane, můžeme (nebo musíme) si myslet, že jsme to my, kdo svírá joystick. Nakonec, co nám zbývá jiného, než tomu věřit. Věřit, že ať jsme se ocitli v kterémkoli bodě virtuální adventury, jednoho dne se probudíme a bude všechno jinak. Do té doby stojí za to žít každý den, jako by to bylo poprvé.

Pátá dimenze
Filosofové tvrdí, že bezvýchodné situace jsou potřebné k tomu, aby následná katarze člověkem otřásla v jeho podstatě a odkryla před ním duchovní rozměr bytí (to jsem to opravdu zjednodušila). Psychoterapeuté tomu říkají projít krizí. A zen buddhisté řeší koán. Princip této „proměny“ nacházíme ve všech náboženstvích, v mytologii, alchymii, astrologii, I ťingu, ve vývoji člověka, v zákonitostech přírody a vesmíru. V mikro- i makrokosmu vše neustále plyne a proměňuje se. Zamčené dveře a bezvýchodné situace jsou jen bodem, v němž je nutná změna. Změna, kterou musíme podstoupit. Hádanka, kterou musíme vyřešit. Bezvýchodná situace, v které je třeba přestat přemýšlet a nechat promluvit intuici. Myslet i nemyslet, jednat i nejednat. Vzít události do svých rukou i nechat je dít. Tady se stáváme člověkem utvářeným i tvůrčím. Jsme v bodě, kde mizí dualita a nastává jednota. Vstupujeme do věčné přítomnosti. V tomto bodě tygr a krysy mizí, dveře se otevírají a hrací kostka se šesti plochami získává nový netušený rozměr.
Andrea Skálová

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora