Proč ti neslibuji věrnost

úterý 5. únor 2013 19:12

Milý příteli, partnere, snoubenče...namluvil jsi toho mnoho o věrnosti a odsoudil mě za mé nevěry. Zlobíš se, že ti nechci dát svůj slib a myslíš si, že tě proto nemiluji. Jsi to právě ty, komu píšu tato slova. V hluboké víře, že jednou pochopíš...

Kolik násilí bylo spácháno, vykonáno a uvaleno ve jménu víry z důvodu nevěry. Přitom víra a věrnost vyvěrají z hlubin nevýbojných, z podzemí důvěry. Má otázka proto nezní, proč jsou lidé nevěrní, ale proč se za to nenávidí. Je ironií vztahů, že si lidé slibují věrnost, aniž by byli ochotni nahlédnout do vlastní duše a biologické podstaty. V růžových brýlích hledí na svatební oltář jako na svatyni, která má snad právě jim zaručit, že oni neselžou.
Netřeba projít katechismem, abych cítila, že ve slově svatba je ukryté poselství svátosti i světa. Nemusím být lingvistkou, abych chápala propojenost svátosti a světa, provázanost ducha a hmoty. Svatba bývala posvátností ve světě, kde symbolizovala svazek svazující ne zákonem a násilím, ale láskou. Posvátnost sňatku nikdy neměla znamenat „posílíme se navzájem ve svém sobectví, uvalíme na sebe vazbu věrnosti a zničíme se, když jeden z nás selže“. V soudních síních slýcháváme, že manželství neplní svou společenskou roli, a tak se rozvede. Co je ta společenská role? Cesta, která svedla dva lidi dohromady a vedla jedním směrem, se dostala na scestí a odvedla je od společné vnitřní práce. Na rozpojení cest na rozcestích nic tak zlého není. Bolest z toho, že se ty nebo já začneme ubírat do jiných krajů, není věčná a nikde není psáno, že se tyto cesty znovu nespojí. Nechat druhého odejít, byť to bolí, vyžaduje sílu a především důvěru. Důvěru v to, že pustit je víc než veškerá magie poutání.
Píšu ti tyto věty s vděčností za to, že mohu cítit rozměr svobody. Svobody, která mi umožňuje rozhodnout se pro víru a věrnost, stejně jako pro nevěru. Se všemi důsledky tohoto rozhodnutí i s lekcemi, které přináší. Svobody, v níž zůstává prostor na návrat do místa, kde jsme se pustili a kde si dokážeme odpustit. Svobody, která připouští selhání a ponechává otevřený prostor pro nápravu.
Mnoho lidí, zejména mužů, žije v přesvědčení, že věrnost je třeba udržovat násilím. Že ji zajistí zákon, slib a strach. Zákon je však jen konstrukt a směrnice. Hrubá stavba, kterou je třeba naplnit duší. Teprve, když objevíme vnitřní zákon, získává slib smysl, protože vychází ze svobodného rozhodnutí.
Ale i když člověk takový slib dá, zůstává křehkým (z)božím, které se může zkazit. Život nedává záruku trvanlivosti, jednou se stane prošlým a posléze zanikne. Pomíjivost je vlastní všem věcem, které kdy vznikaly a vzniknou.
Jak bláhové je požadovat od druhého slib věrnosti. Jakou jistotu ti dá slovo? Věrnost se rozvíjí jako nádherný květ, když pečujeme o kořeny této vzácné rostliny a zahrnujeme ji svou důvěrou.Proto neslibuji věrnost před oltářem ani si před něj nestoupám s ženichem. Ne s ženichem z tohoto světa. Ve vzdání se jistoty a trvalosti nepožaduji ani od tebe slib věrnosti. Věrnost milujícího je totiž absolutní dar.
Andrea Skálová

Eliška A. KubičkováAndreo, myslím, že byste měla19:416.2.2013 19:41:14
autorkapoezie a channeling10:496.2.2013 10:49:11
josef hejnaPokud se takhle potká obsah s formou,09:116.2.2013 9:11:56
HonzaKvalifikovaný odhad23:165.2.2013 23:16:22
LubosJeste k te paralele23:015.2.2013 23:01:30
LubosMa to neco do sebe22:585.2.2013 22:58:39

Počet příspěvků: 7, poslední 8.2.2013 3:11:33 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy