Jak (ne)zbavit psychiatrii stigmatu

čtvrtek 2. srpen 2012 20:07

Jistý časopis (kterému nehodlám dělat reklamu) přinesl dnes pěkný příspěvek „k destigmatizaci psychiatrie“. V článku se dozvíme, že…

…popová diva popřela spekulace jistého českého deníku, který ji označil za psychicky zdeptanou uživatelku léků proti depresi: „Jsem v pořádku, nezhroutila jsem se a nejsem na prášcích ani na psychiatrii.“
Popis rádoby duševního stavu (psychicky zdeptaná), degradace léčby a léčících se lidí (uživatelka léků proti depresi), bagatelizace a popírání možných duševních problémů (jsem v pořádku a nezhroutila jsem se) a negativní postoj k moderní léčbě i relevantnímu medicínskému oboru (nejsem na prášcích ani na psychiatrii) mi hnuly žlučí. Nejde přitom o to, že uvedený skvost otiskl „pouze“ bulvární plátek, ani o to, které celebrity se týkal. Zmíněnou větu si přečtou stovky, možná tisíce čtenářů – a jistě mezi nimi nebude velké procento odborníků, kteří by uvedený odstavec patřičně „rozklíčovali“ neboli správně interpretovali.

A o to jde
Běžný čtenář nejmenovaného bulvárního plátku se totiž dozví nejen další zbytečnou informaci o vcelku nezajímavé ženě (což by tak nevadilo), ale především se utvrdí v obecně rozšířeném stigmatizujícím postoji k psychiatrii a psychiatrickým pacientům (mezi které lze zařadit množství lidí, užívajících některý druh psychofarmak, aniž by nutně museli být „blázny“). Laicky pojato, v článku se píše, že: 1. léky proti depresi (myšleno antidepresiva, ale může jít také o některá antiepileptika, antipsychotika či jejich kombinace) si berou, možná i svévolně, „zdeptaní lidé“; 2. být zdeptaný (neboli trpět jakoukoli duševní poruchou včetně psychosomatických poruch – mezi které lze zařadit například nevolnost, ekzém, alergie, bolesti hlavy, žaludeční vřed, poruchy spánku, chronickou únavu, lupénku, hypertenzi, střevní potíže, gynekologické či močové problémy apod.) je nepřístojné a tedy hodné negativní pozornosti; 3. kterákoli porucha (viz ty uvedené pod bodem 2), kvůli níž se předepisují psychofarmaka, znamená „nervové zhroucení“ neboli „zbláznění“; 4. užívat psychofarmaka je ostuda, která se musí tajit; 5. duševní porucha či její dekompenzace je vždy spojena s pobytem na psychiatrii (rozuměj zavřením v blázinci), což je společensky ještě víc degradující než užívání léků.

Cool, nebo loose?
Odborníci z řad psychologů, psychiatrů a dalších neurovědců včetně uznávaných popularizátorů se mohou sebevíc snažit o veřejnou osvětu, avšak stačí jeden paparazzi a mnohaleté úsilí i vynaložené prostředky jdou vniveč. Nejde přece o to, že psychiatrie vypadá poněkud (hodně) jinak než ve středověku nebo že moderní léky prokazatelně zlepšují kvalitu života a nejsou převážně ani návykové (na rozdíl od alkoholu, marihuany a mnoha syntetických drog, jejichž užívání je „cool“ a „in“). Jde o to, že člověk, který prožívá duševní utrpení nebo dokonce trpí duševní poruchou, je stále krakenem společnosti, hrající si na společenství neohrožených ne-li nesmrtelných, v jehož středu není místo pro „mentálně choré“ jedince. Tato společnost, jejíž samotný postoj k duševně trpícím je choromyslný a slabošský, nachází až sadistickou zálibu (zdaleka nejen mediální) v lynčování sebemenšího náznaku slabosti. Je skutečně tak propastný rozdíl mezi tím, když někdo onemocní „na srdce“ či „slinivku“ nebo když onemocní „na nervy“? I přesto, že nejmodernější výzkumy včetně zobrazovacích studií mozku a genetických experimentů (míněno na laboratorních zvířatech) přinášejí důkazy o tom, že náchylnost k duševním onemocněním je daná geneticky a v určitých životních situacích nebo při určitém stavu organismu je on label (neboli lege artis) dodávat psychofarmaka (stejně jako se při diabetu dodává inzulin), i přesto se člověk užívající antidepresiva nebo nedej bože antipsychotika stále pokládá za slabocha a zoufalce, který si navíc za svou nemoc nebo utrpení může sám. Kdyby tomu tak nebylo, média a společnost by zaujímaly stejně empatický a shovívavý postoj k duševně nemocným dospělým, jako zaujímají k dětem, které onemocněly rakovinou. Nebyl by pak důvod mediálně pátrat, zda některá z „hvězd“ náhodou nebere prášky na nervy, a hledat senzaci v tom, že se eventuálně „zhroutila“.

Odpovědnost vs populismus aneb akademici vs bulvár
Jsou to z velké části média, kdo utvářejí a modifikují veřejné mínění. A jsou to bulvární média, kdo ovlivňují názory plebsu, mírněji řečeno většinové veřejnosti. Zdá se, že ho ovlivňují nezodpovědně. Jak často slýchám v různých variantách na kongresech: „to, co si tady říkáme mezi sebou, my všichni víme. Problém je v tom, jak to dostat k těm, kteří tu nejsou“. Jinými slovy k těm, co tu nejsou, se stále dostává to, co by se k nim dostávat nemělo. Je to ale pravda? Nabízí se totiž provokativní otázka, zda by správné informace v nesprávných rukou nenadělaly víc škody než užitku. Vždyť jak se říká: „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. V historie se tato možnost již mnohokrát potvrdila.

Článek byl uveřejněn též na webu Zdravotnických novin: www.zdn.cz
Andrea Skálová

Lída V.Karma!11:093.8.2012 11:09:33
josef hejnaJako vždy hezky napsané.08:063.8.2012 8:06:52

Počet příspěvků: 2, poslední 3.8.2012 11:09:33 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy