Zabila jsem manžela, je mi to líto

neděle 27. květen 2012 10:09

Domácí násilí
Bruno Leyval

Na Slovensku odsoudili k detítiletému trestu odnětí svobody 65letou ženu, která uškrtila manžela. Muž ji celý život týral. Žena údajně zažila i týrání v dětství, kterého se na ní dopouštěl její otec – alhokolik. U soudu plakala a neustále opakovala „je mi to líto“.

Čeho jí vlastně je líto? Toho, že zabila člověka? Že zabila tyrana? Nebo že „hra skončila“ a po ní nastává dlouhé prázdno plné výčitek a různých „kdyby“? Nebo snad toho, že místo aby ho zabila, měla se postarat o to, aby šel místo ní do vězení on? Že od něj dávno neodešla? Nebo že byla „tak špatná, že si jiný život nezasloužila“?

Zápas, v němž není vítěze
Zjevně zlomená žena mezi slovy lítosti opakovala ještě jednu větu: „takový život bych nikomu nepřála“. Nejspíše nikdy nezažila, co je to sebeúcta a důstojnost, a vytouženého vysvobození dosáhla ne odchodem z ponižující a bolestné situace, ale výměnou jednoho vězení za druhé. Tato žena možná ani netuší, co je to svoboda – svůj život prožila v závislosti na osobách, které milovala i nenáviděla v přesvědčení, že vůči situacím, do nichž ji život stavěl, je bezmocná.
Nebyla jsem přítomna domácímu násilí, kterého se na ní patrně dopouštěl její manžel. Ze zpráv se ale stále častěji dozvídáme, že se tyto věci za zavřenými dveřmi dějí, resp. děly, protože policie a média se o ně začnou obvykle zajímat ve chvíli, kdy je jeden z účastníků tohoto „tance smrti“ zabit. Jakmile se rozpoutá nerovná válka násilníka a jeho oběti, má tendenci se stupňovat, přičemž její aktéři se ocitají v začarovaném kruhu násilí, viny a odpouštění, z kterého (podobně jako ve hře Jumanji) nemohou vystoupit, dokud hru nedohrají do konce. V uvedeném případě „prohrál“ muž, ačkoli ve skutečnosti se v takovém zápasu o výhře mluvit nedá, protože většinou oba prohrávají.

Škoda rány a špinavé prádlo
Týrání, bití, ponižování – obecně zacházení s partnerem nectivě provází lidskou společnost od nepaměti. Ještě donedávna tato společnost plně akceptovala násilí za zavřenými dveřmi s alibistickým postojem, že „špinavé prádlo se má prát doma“. Nezávisle na tom, zda obětí byly děti, manželky (zřídka manželé) nebo starci, lidé se do soukromí druhých nepletli, jakoby snad v rámci rodin byly oběti majetkem – věcí násilníků. V současnosti se více přihlíží k právům obětí – týrající osoba například může být vykázána ze společného prostoru nebo odsouzena za trestný čin, přesto oběti domácího násilí této možnosti nevyužívají dostatečně. Psychologické pouto aktérů takového zničujícího vztahu je totiž mnohem silnější než zdravý rozum a zákon.
Mnozí „mudrcové z lidu“, nejlépe u půllitru piva, komentují nešťastné události vyúsťující v zavraždění oběti násilníkem zjednodušujícími a neempatickými slovy: tak proč s ním zůstala? Tragédii pak uzavírají samolibým konstatováním: má, co si zasloužila. Mnozí z mužů jsou ještě dnes přesvědčeni, že „občas profackovat ženu“ je normální, protože žena má poslouchat a navíc se to tak dělalo napříč historií, tito stoupenci „škodaránycopadnevedle“ často také zastávají názor, že je správné z výchovných důvodů bít děti, ačkoli těm moudřejším je jasné, že každé bití je selháním výchovy. Vychovávat navíc bitím dospělého člověka nebo starce je absurdní úplně.

Smrtící centrifuga
Psychologové, psychiatři a osvícení lidé vědí, že ve vztahu, kde se odehrává násilí, ve skutečnosti nestojí proti sobě oběť a násilník, ale dvě oběti. Jedna na druhé závislá, jedna druhou neschopná opustit. Kolo se roztáčí a když nabere rychlost centrifugy, jde už jen o šílený souboj iracionality, emocí a pudů. Čím déle se kolo točí, tím těžší je zachytit zbytek jasného rozumu a vyhledat odbornou či trestně-právní pomoc. Ve vztahu takových dvou obětí se hraje hra moci a bezmoci, kontroly a selhání, touhy a frustrace. Jen ten opravdu silný dokáže z rozjetého kola vyskočit, přiznat si onu bezmoc, selhání a frustraci a opřít se o naději lepšího života, který si možná v daném čase ani neumí představit. Nejčastěji se asi k takovému kroku odhodlávají ženy, díky instinktu chránit před násilníkem a dopadem jeho násilí své dítě. Tam, kde děti nejsou nebo už jsou samostatné, se zápas na život a smrt "může" dohrát do konce.
Co s tím? V případě 65leté ženy odsouzené na Slovensku už nic moc. Tato žena možná obdrží prezidentskou milost a zůstane na svobodě. Jaká to ale bude svoboda s výčitkami a pocitem selhání? Svědomí je potvora a zabít člověka, když mám svědomí, vždycky bolí. Byť šlo o tyrana. (Přesto si neodpustím poznámku, že mě jako ženu lehce těší, když to dopadne opačně než v případě Simony Monyové či dcery spisovatele Ondřeje Neffa.)

Zemřít a zůstat živý
Lidé, kterých se uvedený problém týká, mají bohužel tendenci zůstávat násilníky nebo oběťmi. Je to jejich status quo, do kterého byli obvykle nedobrovolně uvrženi – osudem, selhávající výchovou, genetickou dispozicí. Věřím však, že existuje východisko a vždycky tu jsou alespoň jedny dveře ke svobodě. Čím zlomenější člověk (ať oběť či násilník), tím těžší je uvěřit ve svobodu za nimi, ale paradoxně, tím snadnější je vzít za kliku a otevřít. Dokonce i na prahu smrti (nebo právě tam) jsme těmto dveřím velice blízko. Projít jimi ale znamená odložit všechno, čemu jsme věřili dosud.
Přála bych si, aby další aktéři domácího násilí (protože asi jen tak nevymizí) vcházeli do těchto dveří mrtví jen symbolicky, mrtví ve smyslu „game over“ – „ressurection“ (hra skončila – vzkříšení). V mysli mi vyvstává jedno oblíbené asijské rčení: Setkají-li se dva stejně silní protivníci, zvítězí ten, kdo má slitování. Osobně bych přidala dovětek... a ten, kdo sám sebe nebere vážně. Jak vtipně poznamenává Richard Gere coby Lancelot v Prvním rytíři, když se ho ptá jeho obdivovatel jak zvítězit v souboji: Nesmíš se bát při tom umřít.



Andrea Skálová

josef hejnaDneska je tu nedělně.10:3427.5.2012 10:34:05

Počet příspěvků: 1, poslední 27.5.2012 10:34:05 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy