Zavolejte mi dirigenta! Proč to tu nikdo neřídí?

sobota 26. květen 2012 09:29

Mé ráno znělo jako rozladěná symfonie. Každý nástroj hrál svoji melodii – bez not a bez taktovky.

Kam se poděl dirigent? Hleděla jsem do útrob hudebních nástrojů zvaných orgány...ale ony to byly skutečné orgány – živé, organické. Ten orchestr jsem byla já a hrála jsem falešně. V uších mi zněly píšťaly a řinčení činelů. Občas triangl a dřevěné tyčky klepaly do zkostnatělé skořápky hlemýždě. Otolity šustily labyrintem jak písek v chřestítku.
Smyčce přejížděly po zaprášených strunách a skřípaly. Jazyk se lepil k patru a rohovka k očním víčkům. S námahou jsem se nadechla, když při výdechu zamečely dudy. Další tíživý nádech...a zase to posměšné méé...až se řasinky v průduškách opotily a následoval kašel činelů. Třesk, prásk! Fagoty, klarinety a flétny spustily naráz a hlasitě. Začalo mi být horko, strašné horko. Stoupalo odspoda vzhůru, bylo mi na omdlení. To už se slova ujaly bubny a přehlušily nesouzvuk dechových nástrojů. Hrozivý vztek mnou cloumal a chtěla jsem bušit do něčeho kolem a kopat – bubny, činely, paličky...rej divé ženy toužící roztřískat a umlčet ten neřízený, neposlušný orchestr. Klavírní klávesy tančily ve změti černé a bílé digitální přenos analogových dějů. V synapsích se zuřivě otevíraly receptory a neurotransmitery přeskakovaly jak prsty neviditelné ruky po klávesnici. Nevhodně zabrnkalo banjo. To se přece nedělá...je tady něco k smíchu?
Tu cosi stlačilo klapky trumpety a mocným dechem se opřelo do nátrubku. Sevřená ústa a pěsti povolily. Orchestr utichl. Brnk, brnk, něžně pověděla harfa. Cink, odpověděl triangl. Hluboce a konejšivě se rozezněla basa. Přidaly se violy a housle.
Viděla jsem tváře lidí a jejich rozmanitost. Blikání v mozaice excitace a útlumu, obrazce světla a stínu. Lidé se rozsvěcovali a zhasínali jak bitmapové lidstvo. Nikdo nebyl důležitý, a přece pro lidskou symfonii byl nepostradatelný každý. Bin Ladin jako kontrabas v pozadí, teroristické útoky ostrých úderů činelů, violoncella s pláčem sdělovaly žal ze zneužitých dětí. V burácení orchestru se odvíjely války a genocida, konečné řešení židovské otázky se ztrácelo v dodekafonii schönbergovské atonality. Chorál státu se měnil ve vrtkavý jazz. Soprán matky radostně sděloval, že se narodilo dítě. Tenor vizionářů nabízel světu nový hudební trend.
Orchestr plul nad zemí a nástroje se spojovaly v souzvuku harmonických tónů. Jejich melodie plula do prostoru, kde se uvolňovala k podprahovému zvuku, znějícímu nádherně a věčně. Kdoví, snad meziprostorem a mezičasem prochází neviditelný dirigent. Možná je to dirigentka. Krotitelka svévole nástrojů, toužících překřičet ostatní. Laskavá, neosobní a sjednocující síla. Trpělivě a chápavě naslouchá řevu rozpojených součástí a s jemností a taktem jí vlastním tiší úzkostný křik nástrojů, domnívajících se, že ztratily dirigenta.
Jak já bych se chtěla stát její součástí!
Andrea Skálová

levapHistorie jedne planety11:4426.5.2012 11:44:35
josef hejnaUž i v y postrádáte Velkého hybatele?09:5026.5.2012 9:50:00

Počet příspěvků: 2, poslední 26.5.2012 11:44:35 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy