Musíš zhubnout, musíš přibrat!

pátek 24. únor 2012 16:21

Chcete Venuši hubenější?
F.Hayez/Anna Utopia Giordano

V modelingové agentuře řekli dceři, že musí zhubnout. Ve škole ji zas učitelka zastavila na chodbě, že prý je vychrtlá, ať kouká přibrat!

Je jí patnáct, dva roky jí zastavovali na ulici a nabízeli smlouvy na práci v modelingu. Nakonec jsme na jednu z nabídek přistoupily, poté, co dcera začala uvažovat o brigádě a občasné focení se zdálo jako příjemný přivýdělek.
S podpisem smlouvy to začalo. Plavky (sežeňte je začátkem prosince!), troje spodní prádlo – černé, béžové, bílé, lodičky na vysokém podpatku, focení, casting, změna barvy vlasů a střihu, zákaz změn image a především – zákaz tloustnutí. Pracuju ve zdravotnickém tisku, informací o anorexii mám víc než dost, takže jsem zneklidněla.
Ve dvanácti třinácti letech, v době kdy je lační scouti (lovci tělesné krásy) oslovují v káefcé a mekáči, vypadají mnohé dívenky pramálo jako ženy – právě se vytáhly jak žirafky do výšky, s hlavou v oblacích a rašícími prsy sní o sňatku s pubertální popovou hvězdičkou a zakrývajíc korektorem první známky akné, cítí se poctěny přizváním do světa modelingu, který je jim už nějakou dobu podsouván teenagerovským mediálním světem.
V agentuře byli opravdu milí, skoro se mi chce říct, že tak milé lidi jsem nepoznala. (S výjimkou kosmetičky z Mary Kay, zástupce pojišťovny Amcico a dvojice misionářů církve Ježíše Krista). Vložné od nás nikdo nechtěl, fototesty a book jdou „do dluhů“ modelky, splatí se z prvního, druhého, třetího.. honoráře.
Při podpisu smlouvy měla dcera při svých 180 cm vcelku ideální míry. Po třech měsících ji v agentuře přeměřili, aby konstatovali, že v pase má o čtyři centimetry víc a musí zhubnout. Doma jsem ji našla uplakanou.

Módu ženám určují gayové
Před lety jsem na nákupech s tetou utrousila, že nechápu, proč všechny ženské šaty končí velikostí 38 (nemluvě o tom, že jak začnou slevy, mají už jen velikosti 34 a 36). Teta zlostně pronesla: „Protože ty šaty navrhují homosexuálové, kterým se líbí chlapecké postavy.“
Módu mám docela ráda. Experimentuju s oblečením a styly. Vždycky jsem se však oblékala po svém, protože nesnáším diktát. Bývalý přítel mi říkal, že, na rozdíl od mé dcery, nemám vkus. Já jemu, že nemá fantazii. Nosil oblečení po bratrovi a neřešil, co má na sobě. Koneckonců, o chybění vkusu by se mohlo mluvit v souvislosti s nejedním módním návrhářem (já alespoň nepotřebuji přemalovat gumáky z chlíva kytičkami, ani nosit rozkrok a kapsy pod koleny...). Módu totiž neutváří vkus. Dělá ji drzost a renomé tvůrce, snobství, marketing a stádo lidí bez invence, ochotných ji nosit. Móda nesouvisí úměrně ani s krásou. Krása módu jen prodává. Ne nadarno se modelkám říká „věšák na šaty“. Avšak i krása je poplatná době. Ještě za první republiky byly in bledé baculky, jejich oblé boky však později zastínil příval inovativních krásek a do popředí se dostaly snědé Twiggíny a Barbíny. (Klaustrofobičky měly smůlu vzhledem k rakvovitému designu solárií, a v psychiatrii vznikla nová subspecializace, zaměřená na mentální anorexii.) Z ideálu ženské krásy začala nebezpečně vykukovat smrt kostřička.
Dcera, na rozdíl ode mě, nechce být jiná než ostatní. I když má přirozený vkus, nosí to, co ostatní. Zatím řešíme dilema „ubrat, či přibrat?“ (Což ho nechat být? To tělo zaoblující se do tvarů Botticelliho či Gentileschiho Venuše.) Budeme o tom muset ještě mluvit. „Mami, ale oni jsou na mě tak hodní, já je nemohu zklamat.“ Holt, když ptáčka lapají... Teď musím chránit i učit samostatnosti a co hůř, ujasnit si ty věci v sobě. Své životní hodnoty. Morálku proti užitku. Vymezení hranic, za které nemůžu jít ani ve svých životních postojích, ani v životě, který patří jí. (Najednou si připadám jak ta adolescentní holka, co neví, kdy má jít s ostatními a kdy zůstat věrná sobě samotné.)

V padesáti v růžové – proč ne!
Vybavuji si, kolikrát jsem si v poslední době před zrcadle řekla, jak nechutně tloustnu. Jak jsem se v kadeřnictví dožadovala časopisového účesu jen proto, že modelka byla skvěle počítačově upravená. Stejně jako jsem si koupila zářivě oranžové umělohmotné tričko, protože mezi regály zelených, modrých a žlutých mikin ozářených chladně bílým světlem vypadalo tak úžasně (pak jsem stejně dál chodila v černém). Je mi v patách. Diktát doby, útočící proti zralosti a ženskosti. Snad najdu způsob, jak na něj vyzrát. Nedávno jsem kolegyni pochválila její cihlové manšestráky. Reagovala slovy: „Prostě jsem si doma řekla: co bych si je nevzala, když může Andrea nosit růžové?“ Musím říct, že mi to polichotilo.
Andrea Skálová

josef hejnaJsme asi dost ve shodě.09:0926.2.2012 9:09:09
naštvanýProtože ty šaty navrhují h...21:5625.2.2012 21:56:37

Počet příspěvků: 3, poslední 26.2.2012 9:09:09 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy