Život dávkujte po kapkách

neděle 3. duben 2011 10:29

Obrovská rána. Zvířený prach. Něčí křik – že by váš? Pak úplné ticho. Jedna, dva, tři...ani nevíte, že usínáte v krásné zapomnění.

Otevíráte oči. Víčka jsou těžká, vše je nehybné. Pozorujete okolí, mysl reflektuje obrazy, nezná ještě pojmy. Vše je bílé, zdi, povlečení, podlaha i postel, žaluzie v okně. Nevíte, že je to „bílé“, protože zde není kontrastu, není zde srovnání s onou všudypřítomnou bělostí. Cítíte, že dýcháte a vnímáte tlukot svého srdce. Toto je váš svět. Svět, v němž není protikladů, čisté bytí.

Otevírají se dveře a vstupuje bílá postava. Vidíte, že se pohybuje. Vydává zvuky. Ano, zvuky, není to řeč, protože dosud neznáte slova. Zaposloucháváte se do melodického hlasu, který ničím nenarušuje svět jednoty. Dotýká se vás, jak příjemné. Nakrmí vás a dá napít, další z těch slastných pocitů.

Některé zvuky už rozeznáváte. Jinak je slyšet krok přicházející postavy na chodbě, jinak otevírání dveří a nejkrásněji zní hlas té osoby, která vás jde nakrmit a s kterou cítíte sblížení. Začínáte si uvědomovat, že voní jinak než všechno ostatní, že samotná její přítomnost ve vás vyvolává příjemné pocity a co víc, ona není vy, je někým druhým.

Už víte, co je to postel, žaluzie, dveře. Víte, že ta osoba, co vám přináší jídlo a nápoje, je vaše lékařka. Víte také, že existují věci, které nevidíte, ale viděl je někdo jiný, jsou tam venku, umíte si je představit, ale dosud jste si na ně nesáhli a na některé věci si ani sáhnout nemůžete, protože jsou abstraktní. Ve vašem srdci se začínají probouzet touhy po něčem, o čem nevíte, zda jsou to vzpomínky nebo představy vzniklé vaší obrazotvorností, mysl vytváří spojení pojmů a obrazů, konstruuje svět, který jste neviděli – a nebo viděli? Mysl vám také začíná předkládat otázky. Nejprve jednoduché: kdy zase přijde moje milá lékařka, potom složitější a nepochopitelné: co když nepřijde? Kde se vzala ta pochybnost? Byl jsem tady už někdy? Zažil jsem tuto situaci? Nebo žije mysl vlastním životem a utváří předpoklady pro dosud neexistující? Začínáte pociťovat strach. Najednou vám připadá, že to trvá pokaždé jinou dobu, než se znovu ozvou ty kroky. Vnímáte čas, ale nejste si jistí, zda je pevně formátovaný, nebo relativní. Jakto, že když máte strach a pochybujete, připadá vám hodina delší než když se radostně upínáte k příchodu vaší lékařky?

Další den. Svírá vás divný pocit. Jakoby se něco mělo zásadně změnit. Půjdete snad do toho světa za staženými žaluziemi? Jak vypadá? Jste tou myšlenkou vzrušeni. Přichází lékařka. Ve tváři má vážný výraz. Musím vám něco říct. No tak povídejte, oči vám svítí, a jakoby vám narůstala křídla. Poznáte konečně ten velký svět, o němž jste snili! Slova, která následují vás ale přikovají k zemi. Měli jste vážnou autonehodu. Trpíte retrográdní amnézií. Jste někým jiným, než jste si mysleli. A to nejhorší...tam ven nejdete jen s tím, co jste se naučili tady v nemocnici. Vracíte se do spletitých vazeb vztahů, příčin a následků, v kterých se budete muset zorientovat a smířit se s tím, jak budou zasahovat do vašeho života. Nevěříte tomu. Je to čirý nesmysl. Jaký předchozí život! Narodili jste se přece tady, v nemocnici. Rozhněvaní vykročíte ze dvěří nemocnice, aniž byste se rozloučili s tou, která o vás dosud pečovala. Ještě není čas, křičí. Vy už ale nechcete nic slyšet. Víte své.

Jste ve světě, o kterém jste v nemocničním pokoji snili. Ve světě, kde si můžete užít život podle svých představ. Máte takové ambice! Velký dům, velké auto, velká kariéra, velká svatba, vše musí být veliké. Nakonec, proč jeden dům? Můžete mít dva nebo tři, k čemu jeden partner, když jich mohu mít desítky...co na tom, že o peníze oberu jiné. Co na tom, co druzí cítí? Že někteří trpí? Jejich věc, sami si to zvolili. Zdá se, že lékařka se skutečně mýlila. Vše máte přece ve svých rukou.

Máte všechno. Život začíná být docela nuda. Co si ho trochu opepřit? Alkohol, večírky, drogy, jedete na doraz a přece nedokážete uniknout nudě a prázdnotě. Procestovali jste celý svět, máte vlastní letadlo a ostrov, patří vám desetina světového bohatství, můžete si koupit kteroukoli politickou stranu i kterékoli novinové vydavatelství. Zaujímáte jedno z nejvyšších míst v tajných společenstvích, řídíte tak trochu chod světa a víte, na kterou planetu se přesunete a ským, až nastane apokalypsa...

Jednoho rána se probudíte a všechno je jinak. Nechápete, jak se to mohlo stát, ale zdá se, jakoby zasáhlo něco zvenčí, nějaká vyšší moc. Najednou vám to všechno co vlastníte a jste připadá plytké. Všechno je marnost - moc a bohatství, uznání, zábava a slast, nic z toho vás neuspokojuje. Nic vám nedokáže vrátit zpět vzrušující pocit, jaký jste měli při dobývání mocenských postů. A co hůř, žádná z existujících drog vám nedokáže navodit ten pocit štěstí, který jste měli, když jste leželi v nemocničním pokoji a vnímali jen obrazy a tlukot svého srdce. Zatoužíte se tam vrátit.

Nemocnice stojí pořád na stejném místě, což vám připadá neuvěřitelné. Dokonce vaše lékařka je na tomtéž oddělení. Skutečně, máte veliké štěstí. Tváří v tvář té dobrodince vaše rty vykouzlí trochu křečovitý úsměv. Posadíte se do zahrady a vyprávíte jí o svém životě. Lékařka pozorně poslouchá a pak řekne: Vidím, že je čas odhalit ti další tajemství. Napjati očekáváte opojný pocit, jaký se dostavoval při dobývání světa. Její slova vás znovu uzemní. Sdělí vám, že jste ve skutečnosti nikdy neopustili nemocniční pokoj. Celý ten život „venku“ se odehrával jen ve vaší mysli. Co vám to říká? Taková absurdita! Chci zpátky na svůj pokoj a cítit se jako dřív, křičíte. Nic nejde vrátit, řekne ona. Události se rozvíjejí a teprve až dosáhnou bodu nejzazší expanze, vše se obrátí a čas se začne svinovat zpět do středu. Skoro byste jí vrazili facku, jak vás tato nesnesitelně absurdní slova zasáhla. Jen pár zasutých vzpomínek na její pohlazení způsobí, že se toho zdržíte a utečete, aniž byste ji vyslechli do konce.

Vrhnete se do světa, v kterém jste předtím byli vítězem a najednou nic nefunguje, jak má. Vy ale už nechcete být tím, kdo vládne. Chcete poznat život, jaký je. Jenomže, jaký je skutečně život? Co se stane, když do něj přestanete zasahovat? Chcete to poznat a život vám to ukáže. Poznáváte jeho stinnou stránku. Stranu poražených. Zažíváte chudobu a hlad. Bolest a strádání. Cítíte soucit s utrpením druhých. Víte, že jim nemůžete pomoci. Cítíte bezmoc a beznaděj. Z této odvrácené strany vidíte svůj předchozí život jako krutý a bezohledný. Toužíte se očistit, všem se omluvit za své sobectví. Je vám líto, že jste bohatství a moc nevyužili ve prospěch druhých. Vaše niterné utrpení roste do nesnesitelných rozměrů. A tak se znovu vydáváte za svou lékařkou.

Zahrada, v níž jste se posadili k rozhovoru je zalitá zlatavým podzimním světlem. Najednou si uvědomíte, že vaše lékařka zestárla a přece je stále krásná. V tváři se jí zračí porozumění pro lidské slabosti a nezměrná trpělivost. Cítíte, že je cele s vámi, tak jako tomu bylo vždy. Ani nemusíte vyprávět, však dobře ví, co se s vámi událo. Nechci už další odhalení života, prosíte ji. Chci nalézt svůj původní pokoj. Myslíš ten nemocniční, nebo ten vnitřní, zeptá se. Hlavou jakoby mi projel ostrý blesk pochopení, které je šokující, celá má mysl jakoby měla vybuchnout...a najednou to vidím...ten náraz, řinčení plechu a třeskot skla, zvířený prach... Zděšeně hledím do její tváře. Ta se však rozlývá a s ní i pestrobarevná zahrada. Okolní svět se mění v průsvitné stěny, které se přetváří v zrcadla, jež mě obemykají v uzavřeném prostoru nemocničního pokoje. Všude bílo, vše se odráží navzájem. Dívám se na sebe seshora a jsem...mrtvá.

Jak se tak dívám na sebe a ze sebe, nejsem schopná rozpoznat, zda mé vědomí je tvůrcem světa, který vidím, nebo je svět tvůrcem mého vědomí. Je to šílené. Čirá hrůza. Okna nemají žaluzie ani okenní tabule, jsou to otvory zející do nekonečna. Ano, je to tak, pronáší mi za zády známý hlas. Toto je skutečnost. Tady to všechno začíná a končí. Tady se rodí slova a čas, ve stejném čase tytéž zanikají. Čekám na další odhalení. Avšak nemohu slíbit, že přijde, ani že se o něj podělím. Koneckonců, ani to nepíšu já...
Andrea Skálová

josef hejnaZajímavý text.21:003.4.2011 21:00:23

Počet příspěvků: 2, poslední 4.4.2011 23:07:42 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy