To jsem byl taky já!

středa 26. leden 2011 14:08

Někdy se ocitáme v situacích, které se zdají tak obtížné, jako by nás měly rozdrtit svou destruktivní silou. Do života nám vstupují nečekaní „hosté“, jako by naše duše měly být jejich hostinou. Pak náhle člověk zjistí, že se sám sytí kusem sebe, stravuje se v pekelném žáru. Říkáme těm stavům vášně a děsíme se síly, s kterou nás strhávají. Přitom vedle té zničující vřavy stačí poohlédnout stranou, a tam poklidně sedí jeden z nevyčíslitelných aspektů učitele života a shovívavě se usmívá.

Jedno slunečné odpoledne, kdesi na zahradní slavnosti Amor vystřelil svůj šíp a já pocítila vášnivou touhu po muži, který byl poblíž. Leč Amor je škodolibý a láska si přeje spojit protiklady, a tak tím mužem byl mladý, ale špinavý zloděj. Jak šíp pronikl do srdeční komory, srdce se otřáslo výbuchem čehosi tak krásného, že svět mi připadal jako tekoucí mléčná dráha a úsměv sprostého zloděje jako exploze květů v třešňovém sadu. Byl najednou tak nevinný a čistý, a já nechtěla než být přijata celou jeho náručí, spočinout v objetí jeho něhy. Chtěla jsem, aby mě svíral v objetí, chtěla jsem pít z něj a hltat z jeho těla, nechat se mámit jeho vůní. Srdce se mi chtělo rozšířit do celého světa a toužila jsem křičet do vesmíru: „Ty jsi mé jaro, ty ve mně probouzíš pocity slávy a vznešenosti, tys má naděje, má hranice bezhraničnosti. Mé lůno bují jak planoucí květ ibišku, svíjí se ve mně jako mořská hvězdice, plná života a divokosti, hlubina oceánu, v níž se chci rozplynout, v níž chci s tebou splynout.“ Jak se převalovaly vlny rozkoše v mém těle, svět se stal prostorem, který cele naplnil on.
Rozum má tisíc důvodů, proč ne, srdce má vždy o důvod navíc, proč ano. O několik dní později jsem se vydala odevzdat své lásce. Do zapadlého baru na konci města, dát se mu celá, přijmout ho celého. Jak poníženě jsem se cítila, vždyť ráno mě čekaly důležité pracovní schůzky, kostýmek s kabelkou, a nyní jela jsem dychtivá na kolenou jak žebračka prosící tuláka „vem si mě hned, tady mě máš“. Byla jsem tak položena do té pokořující situace, rozhodnuta pozbýt veškerých zbytků své vážnosti, že poté, co odbila půlnoc, jeli jsme ke mně domů.
Konečně jsem mohla spočinout v náruči milovaného, konečně sát z jeho přesladkých úst, hladit jeho jemnou hladkou kůži. S blížícím se svítáním srdce ještě hlasitěji křičelo, lůno se ještě křečovitěji svíjelo, měla jsem ještě větší žízeň a touha se zdála bezedná. Květy třešní se měnily v červivé plody, zloděj kradl mou duši a chystal se k útěku. Naposledy jsem přitiskla svoje rty k jeho a eskalátorem do podzemí, do neztišitelné bolesti, do práce.
Amorova rána zela černě a zlověstně. Kůže pálila, tělo bylo zkroucené tupou hlubokou bolestí, hrdlo jako by rdousily ruce padlého anděla, křik těla teprve před chvílí odtrženého od tryskajícího zdroje slasti, pod hlučícím dálničním přejezdem jsem se těžkým krokem ubírala k řece. Chtěla jsem zastavit rozbouřené peřeje v sobě, ale řítily se nemilosrdně dál, jako by mě chtěly o ostré kameny tělesnosti rozervat. Dlaněmi se už nikdy nedotknu tvé jemnosti. Pažemi už neobejmu tvá ramena, hlavu nepoložím na tvé hrudi. Svět se stal nehostinným místem.
Řeka lhostejně ubíhala před mýma očima, zvuk projíždějících aut se s duněním odrážel od betonové konstrukce, úlevné slzy ne a ne přijít. Zato připlula divoká husa. Posadila se po mém boku a pokojně hleděla do dáli. Jakoby sama přirozenost mi přišla říct: vše je v pořádku. Její poklidné posezení a utajený úsměv způsobil, že jsem obličej sevřela v dlaních a rozplakala se.
Pláč nebyl dostatečným lékem pro prázdnotu, která následovala a v níž jsem se nořila kamsi do útrob zatopeného vraku na podmořském dně. Následující hodiny provázel zápas osamění, toužícího po symbiotickém návratu. Pokoušela jsem se dostat na hladinu moře a opětovně splynout s ním, ale jakási síla mě stahovala na dno. Temný aspekt mužské části mé duše se zmocnil mojí svébytnosti a neměl v úmyslu vydat ji zpět. Prokletý, to bylo jeho nové jméno. „Proč to dělá?“ křičel zbytek mojí duše. „Proč to dělám?“ ozvalo se z útesů. S hrůzou jsem spatřila svou tvář v zlodějově tváři. Byla jsem to já, kdo unesl svou duši neznámo kam...
Hladina moře se začala rozestupovat. Světlo ozářilo trosky vraku a ukrytý poklad. Uvnitř vraku stál milovaný, slunečné vlasy mu ozařovaly obličej, shovívavě se usmíval. Denní světlo zaplavilo okolní svět, který byl náhle poklidný a radostný.

Učitel našeho života se objevuje v nepředvídatelných podobách. Přijde jako opovrhovaný nebo obávaný aspekt našeho já a přiměje nás zamilovat si ho. Ve chvílích beznaděje si pak soucitně přisedne, aby nám dal najevo, že nás neopouští.
Ráno mě učitel opustil, abych navečer, v troskách vášně, kterou ve mně zažehl, nalezla další kus sebe. V lekcích, které před nás staví, se zdokonalujeme ve statečnosti, trpělivosti a samostatnosti. Když učební úkol splníme, objeví se nakrátko ve své pravé podobě a pronese to staré známé, které jsme tolikrát už zapomněli: „To jsem byl taky já“. Nakrátko nás nechá pocítit vítězství a pak nás znovu vrhne do hry, kterou řídí. Nikdy nás nenechá ulpět na poznání, které zprostředkoval.
Přichází v nepředvídatelných podobách a vždycky je o krok napřed. Abychom neoklamali nabytým poznáním sami sebe, objevuje se v rolích, v nichž ho nepoznáme. Šálí nás podobami a jevy okolního světa i postavami, které potkáváme. Pokud si chceme ponechat vědomí – to vše je on, je to jenom hra, vrhne nás do prostoru zdrcující prázdnoty, v níž jsme nuceni uvěřit, že to není zábava, že ve skutečnosti hrajeme o život. Přinutí nás přistoupit na jeho učební lekce. Dobře zná naše slabiny.

Slunce ozařovalo ztrouchnivělé a shnilé kusy dřeva korábu, co se kdysi vydal na dobrodružnou výpravu. Byla jsem zpět v bezbřehosti osamění. „Proč mi to děláš?“ křičela jsem do nekonečna, z něhož se ani ozvěna nevracela. „Proč mi nepomůžeš, vždyť nevím, co mám udělat! Kam jsi zmizel?“ Opakovala jsem to s výhrůžkou v hlase jako kuře, které se chce vyklubat ze skořápky, aniž by mělo dost silný zobák na proražení stěn vězení. Smutek mě halil do ztemnělých blan. Jaro s třešňovými květy dávno pryč a léto bylo tak krátké, že jsem neměla možnost vychutnat si plody těch omamných květů. Byly snad natolik omamné, že by se jejich plody nedaly pozřít? Svištící meteorit prolétl nad mou hlavou jako sláva, co vzplála a vzápětí zašla. Marnost zážitků, co nás uspokojí na krátkou chvíli. Marnost tužeb, jejichž naplnění je pomíjivé, marnost vášní, které vyhasnou dříve, než si je stačíme vychutnat.

Nesnesitelné je čekání na trvalé uspokojení, které učitel slibuje, zejména prázdnota, která je provází. „Copak nechápeš, že hledám úlevu a rozptýlení od tlaku stěn, které mě svírají? Copak nevíš, že se chci vznést do výšek k tobě? Proč mě nevysvobodíš? Kde je tvoje náruč, když to nemůže být objetí milovaného, které jsi mi daroval i odebral?“

V pavučinách a ztemnělém svitu se z útrob korábu začal ozývat skřípavý zvuk, jako by se něco houpalo na háku. Šla jsem za tím zneklidňujícím zvukem, až jsem spatřila oběšence. Snad jsem ho tím křikem probudila k životu. Byl zavěšen v prostoru mezi životem a smrtí, v situaci bez východiska, a s tónem v hlase, který nehodlal diskutovat, pronesl: „Všechno, co jsi se doteď naučila, zapomeň.“
Měla jsem tu nechat nashromážděné vědomosti. Vzdát se svého pokladu. Mé cenné myšlenky, to nedokážu! „Chtěj po mně cokoli jiného,“ smlouvala jsem s bláhovostí člověka, jemuž se ukázala smrt. Oběšenec se rozzlobil: „Dej mi ten poklad, patří mně!“ Prudký závan větru zakymácel vrakem, rozlomil několik břeven dosud držících pohromadě a otevřel truhlu s pokladem. Uvnitř byly prázdné škeble, suché chaluhy a zteřelé kusy rozlámaných korálů. Burácející smích se rozléhal prostorem a já tam stála v zahanbení. Můj myšlenkový svět – koš plný odpadků, který jsem měla vysypat.

Učitel má pro každého připraven jiné úkoly a převleky. Svůj příběh jsem se proto rozhodla ponechat ve starém vraku. Ne, že by mě oběšenec přesvědčil, spíš už mi na ničem nezáleželo. A koneckonců, byl mi najednou ten pohublý chlapík navzdory své hnilobné ošuntělosti sympatický a blízký. Jakoby láska čekala teprve v náručí smrti. Pokud jste ho přesto objevili, zmačkejte ho a vyhoďte. Je to jen další smetí, které by vám zbytečně pletlo hlavu. Všechno potřebné se dozvíte, až přijde čas.
Přeci možná ještě něco... dosud jsem neměla důvod opustit tenhle koráb. Nebylo mi v něm moc dobře, ale zvykla jsem si, skýtal určité bezpečí a navíc jsem nevěděla, co mě čeká venku. Vlastně to pořád nevím, ale nedozvím se to, dokud neodejdu. Láska nás nutí učinit rozhodnutí a neříká, kam toto rozhodnutí vede. Život bez lásky je jako starý ztrouchnivělý koráb s bezcenným pokladem. Láska naplňuje bolestí, ale bez bolesti je svět prázdný a k nežití. Proto už tady nechci zůstat. Na konci chápání chci žít pro lásku, kterou tak intenzivně cítím, i zemřít ze stejného důvodu.
Nechci dál vyprávět a nechte mě na pokoji. Jo a nemyslete si, že se vydávám za tím zlodějem. Jdu za Amorem tam, co vypustil svůj šíp. Ne, že bych myslela, že se mi tím uleví. Každopádně mu řeknu, chlapče, ty se jen tak bavíš a možná netušíš, jak vážná je to hra. Nebo mu nic říkat nebudu. Posedíme spolu a pokouříme dýmku, tam na zahrádce, jen tak mlčky. O čem bychom měli mluvit? Amor se přece nikdy neptá: smím? Natož aby ho zajímala odpověď.
Andrea Skálová

lao!ctaky by ses mela mejt(ocistovat)11:251.3.2014 11:25:08
Kodopekne18:0826.1.2011 18:08:42

Počet příspěvků: 2, poslední 1.3.2014 11:25:08 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Andrea Skálová

Andrea Skálová

Píšu o zjevných i skrytých skutečnostech, domáhají-li se napsání.

Působím v oblasti medicínské žurnalistiky, publicistiky a literárního překladatelství. Vedle mého profesního zaměření mě zajímají témata týkající se smyslu a tajemství života, spiritualita a umění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy